About Me

Julie Machallová

Education

  • Escuela de Arte de Sevilla, Spain, Department of Mosaic, Mural techniques and Enamelled Jewelry
  • University of Ostrava, Faculty of Education, Art Education
  • University of Ostrava, Faculty of Fine Arts, Department of Painting, a painting studio of Prof. Daniel Balabán academic painter
  • Art Highschool, Department of Painting (PaedDr. Leszek Wojaczek, Mgr. Aleš Hudeček and Mgr. Katarína Szanyi)

Projects and exhibitions, 2021

Projects and exhibitions, 2020

  • PLATO gallery, Ostrava – conceptual workshop for kids  “Composing landscape”
  • Escuela de Arte de Sevilla, Spain – Cerámica Artística Pascuala (islamic patterns – azulejos) and Department of Enamelled Jewelry
  • Kalerie s čupr uměním Saigon, Ostrava – solo exhibition “Sunday Dress”
  • Gallery Start – Art, Brno – solo exhibition “Memories” , Art Curator Roman A. Musalík

Projects and exhibitions, 2019 

  • Escuela de Arte de Sevilla, Spain – Department of mural techniques, islamic patterns – azulejos, classical mosaic and jewellery
  • Gallery Offformat Brno – VýTěr 2019
  • Gallery Offformat Brno – VýTěr 2019, project “Rooms” Art Curator Roman A. Musalík
  • Kakusei.cz
  • Atlantik Ostrava – solo exhibition We’re Here

Galerie současné malby, Ostrava. Foto: pro NDM Martin Kusyn

Gallery Kalerie Saigon, Ostrava
Mezi Okny/Among Windows, curated by Martin Mikolášek

Na plátnech malířky Julie Machallové se můžeme setkat s horolezci v Himalájích, se ztišenou buddhistickou svatyní v Káthmándú, s čilým ruchem vlakového nádraží kdesi v Indii, s městskými ruinami v Gaze, v nichž také žijí lidé, nebo s pitoreskními balkony činžáků v Bangkoku či třeba s pohledem na okna budovy muzea holokaustu v Berlíně. Právě motiv okna můžeme vnímat jako spojující moment většiny obrazů, které autorka v Galerii současné malby Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě prezentuje. 

„Okno“ je pro malbu signifikantní. Spolu s renesančním objevem využitelnosti matematické perspektivy pro budování iluze prostoru na dvojrozměrné ploše začínají umělci i teoretikové uvažovat o malovaném obraze právě jako o okně, jímž lze nahlížet do uceleného obrazového světa, jehož jednotlivé elementy jsou navzájem logicky i proporčně provázány a v němž se intenzita vizuálního klamu téměř nedá odlišit od toho, co člověk skutečně vidí, dívá-li se na svět kolem sebe. Paradigma malířství jako mimetického kouzelnictví tak na několik dlouhých století ovládalo to, jak je třeba se k malbě vztahovat. Teprve až modernistická akcentace autonomie obrazu jako sebereferenční umělecké jednotky – která nepotřebuje jiné konotace než právě ty, které jí autor přisuzuje bez nutnosti nápodobou tematizovat svůj vztah k viděnému – znamenala definitivní odpoutání od tradičního závazku malovat tak, aby to bylo vizuálně uvěřitelné. Při zpětném pohledu je však zřejmé, že modernistické popření mimetické role malířství, jež ve své době působilo jistě osvobozujícím dojmem, neznamenalo a neznamená odmítnutí nápodoby jako takové, neboť práce s ní zůstala tak či onak v malířství přítomná dodnes. Jak je to tedy s obrazy Julie Machallové? Jde jí primárně o zobrazování viděného, nebo se za její tvorbou skrývají i jiné důvody? 

Tím, jak se ve své malbě hlásí k uměleckému aparátu, který umožňuje iluzivní zobrazování, by se zdálo, že jsme skutečně svědky tvorby, v níž jde především o zachycení viděného. Obrazy Julie Machallové jsou ale výsledkem strukturovanějšího nakládání s motivem. Její plátna nejsou jen jakýmisi momentkami z cest. Jsou průnikem různých vlivů a intencí, v nichž je individuální vizuální vzpomínka na viděné jen z jednou příčin, proč její obrazy vznikají. Vedle vzpomínky na viděné chce totiž vizuálně zachytit i emoce, kulturní odlišnosti, ale i ohlasy svých dřívějších vzpomínek, nápadů a možná i obav. Prchavost jedinečných okamžiků proto přetavuje do scén, které díky tomu mají obecně narativní potenciál. Tím, kdo (jakýkoli) příběh bude rozvíjet dál, není autorka, která stojí na jeho počátku, ale divák, kterému je dána možnost (a zodpovědnost) dovyprávět viděné v kontextech svých mentálních důrazů – geografických, sociálních či environmentálních. „Okno“ zde tedy figuruje jako symbolický návod ke čtení: každé okno (vlaku, domu, muzea, svatyně) je vždy nějakým způsobem viděním, myšlením a představou, prostorem mezi dovnitř a ven. Vztah, který imaginací proměňuje tušené ve skutečné.